4.měsíc společného života
Už to přichází...
Pár minut po půlnoci, kdy měl prcek "narozeniny" 4.měsíců se stalo hned několik věcí..Začalo nám období tzv.růstového spurtu. Pro ty, kteří slyší tento pojem poprvé bych to laicky zjednodušila asi takto: Dítě má pořád hlad, tím pádem má máma pořád hlad a oba jsou trochu protivní :). Pokud chcete přesnější definici tak stačí vygooglit a máte hned několik odkazů. Pro maminky, které to googlí ve chvíli, kdy si myslí, že tím zrovna procházejí mám hned několik poznatků. Po oněch dlouhých 4 dnech už vím:
1) není to určitě naposledy (dle literatury nás čekají ještě min.2)
2) díky těmto obdobím prcek přibírá a roste a to mi dělá radost
3) je to zcela normální a neexistuje nic takového jako "hladové" mléko a nebo málo mléka apod. (věřte mi, že i v intervalu co 1hod se vždy udělá dostatek a toto mléko prostě nedojde :-D)
4) byla jsem vděčná za dovoz jídla až domů
5) i přesto, že jsem si někdy v noci říkala, že to je nekonečný příběh, tak za 4 dny byl happy end
Toto byla i důvodem, proč jsem nepsala článek 4.měsíce spolu přesně na narozeninový den. Pokud by se stalo jen toto, tak by to byl celkem nudný 4.měsíc ne ? Tak k tomuto se přidalo to, že když nepil, nespal tak se prcek začal sám přetáčet na bříško na obě strany. Zde jsem "sklidila" ovoce své práce, kdy jsem s ním cvičila správné otáčení a obě strany a už to je .. S tímto novým vývojem ..nebo pokrokem by se dalo říct přišla jedna důležitá věc, kterou jsem si do té doby nepřipouštěla, že by tak brzo mohla přijít:
Svůj názor
Mnoho lidí by řeklo, že je ještě brzy na to mít svůj názor ve 4 měsících. Já ale nesouhlasím. S odstupem několika dní jsem si všimla, že už více projevuje co opravdu chce a umí dát výrazně najevo, když něco nechce. Může se to zdát jako banalita, že se dítě vzteká, když nedosáhne na hračku, nebo se naopak hlasitě směje když se mu něco podaří. V našem případě široký úsměv, když jdeme kolem skříně a on mi nataženýma ručičkama ukazuje, že se chce podívat dovnitř a ohmatat a já ho skutečně posunu blíže. V této souvislosti se mi v hlavě zrodilo několik otázek:
Máme skutečně potřebu děti ovládat, aby dělali to , co chceme my ?
Máme někdy pocit, že jsme dospělí, tak víme věci lépe ?
Jsou to věty, které jsme si jako děti říkaly o našich rodičích ?
Chceme nad výchovou svých dětí přemýšlet, nebo to chceme dělat intuitivně ?
Víte jak jsem si odpověděla ?
Ano, myslím si, že někdy máme potřebu děti ovládat, protože je nebereme jako rovnocenné parťáky, kteří nemusí chtít vždy to co my.
Ano, máme někdy pocit, že díky dospělosti jsme dostali patent na rozum..A přitom můžeme vidět tolik věcí kolem, které vymysleli děti a rodiče potom zrealizovali bussines plán.
Ano, přesně si vzpomínám na svoji větu, kterou jsem řekla svojí mamince..bohužel si nevzpomínám kolik mi bylo přesně let.."To, že jsi dospělá neznamená, že to víš líp.." Přiznávám, asi se to dalo říci jinak, ale pro tento kontext to je trefné..
A ano chci nad výchovou svých děti přemýšlet. Člověk jako osobnost se nejvíce utváří do 3let..Utváří se díky svým zážitkům, zkušenostem, lidem ve svém okolí. Přála bych si, aby z Martínka vyrostla sebevědomá, samostatná a soběstačná osobnost a je na to pouze jeden pokus.
Nechci, aby to vyznělo tak, že nebudu s intuicí vůbec pracovat. Jen si v této chvíli uvědomuji, že někdy už za intuici pokládáme i své získané vzorce chování, názory ostatních apod.
a víte co přichází ?.. Být rodičem...Rodičem, který miluje, podporuje, učí, dává prostor ale naopak i řád..a další miliony věcí, které bych zde mohla vyjmenovat..
Díky
K.
PS:pokud se chcete podělit o Vaši zkušenost budu ráda :)